METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedokážu předem odhadnout, jak s mým tvrzením, že druhé album „Follow The Blind“ považuji za úplně nejslabší řadovou desku v celé dlouhé diskografii BLIND GUARDIAN, budete souhlasit, nebo jak tím koho překvapím, ovšem faktem je, že si za tímto názorem stojím po celých dvacet let, co tohle album znám. A to se může třeba celá hobití vesnice na hlavu stavět, nezměním jej. Ať se to někomu líbí nebo ne, většinu této nahrávky dle mého tvoří nepříliš záživný materiál. Ano, i na „Follow The Blind“ je již při troše snahy patrný určitý posun směrem k melodičtějšímu výrazu a košatější stavbě skladeb, který se projevil zejména ve dvou stěžejních hymnách „Banish From Sanctuary“ a „Valhalla“, patřících stále do zlatého fondu krefeldských, ale celkově nejde o posun výrazně zřejmý, jak by se ze zpětného pohledu na tvorbu BLIND GUARDIAN zdálo být logické.
Následovat slepce se holt nevyplácí, zvlášť ne v pohádkových legendách, o kterých tihle Němci vždy se zanícením pěli. Netrpěliví fanoušci si holt museli počkat na pořádnou Gandalfí nadílku ještě jednu zimu, než v Kraji pod čerstvě roztátým sněhem vyrašily první sněženky, aby jim tahle nadějná kapela mohla definitivně potvrdit, jak vážně to myslí se svým růstem. Hansiho hlas se stále zlepšoval, o tom nebylo pochyb už zde, rovněž instrumentální složka doznala určitého vývoje (od přímočarých válů počalo kytarové duo zatím tak nějak po skromnu vyšívat), ale chyběly (až na dvě výše zmíněné vyjímky) pořádné skladby. „Follow The Blind“ tedy pouze oddálilo nezodpovězené otázky, zdali jsou BLIND GUARDIAN jen kometou, která se německým heavy metalovým teritoriem, tou dobou nachystaným na přijetí horlivě vyhlížených nástupců zevnitř se rozkládajících HELLOWEEN (a že jich bylo ... SCANNER, CHROMING ROSE nebo tehdy začínající GAMMA RAY), pouze v plné rychlosti prožene a zhasne, nebo jestli jde opravdu o blízkou budoucnost německé metalové hudby a stěžejní kapelu, která se jen tak před něčím nezastaví. Až o rok mladší následovník „Tales From The Twilight World“ dokázal, proč jsou BLIND GUARDIAN dodnes považováni za jednu z čelních kapel speed metalové scény.
Jak jsem již zmínil v prvním odstavci, albu vévodí dvojice pořádně rozjetých chorálů. První z nich („Banish From Sanctuary“, navazující na ponuré klášterní intro „Inquisition“) by si zjevně přál zhotovit každý muzikant holdující silným nápěvům a rychlému pojetí metalové hudby. Její refrén je doslova bohovský a vystřelí skladbu vysoko nad vše, co do té doby bylo od BLIND GUARDIAN ke slyšení. Druhý vrchol („Valhala“) přichází až těsně před závěrem a jde o speed metalovou hitovku v pravém slova smyslu, tedy s pořádně silným chorálem, který se dokáže zarýt pod kůži. Skladba se na dlouhou dobu stala oslavovanou hymnou souboru. Osvěží v ní zejména vokální účast v té době odešlého „helloweena“ Kaie Hansena. Bohužel však tyto dvě položky stojí na nahrávce naprosto osamoceny a zbytek je, až na závěrečný fórek v podobě předělávky BEACH BOYS („Barbara Ann“), nudný a málo nápaditý.
Na jednu stranu dva výstavní chorály "Banish From Sanctuary" a "Valhalla" a na straně druhé poměrně nudný materiál, který zůstal za očekáváním. Určitý vývoj byl zřejmý, ale albu chyběla energie debutu. Nicméně dvě výše zmíněné skladby patří do zlatého fondu BLIND GUARDIAN.
Hansi Kürsch
- zpěv, baskytara
André Olbrich
- kytara
Marcus Siepen
- kytara
Thomen Stauch
- bicí
1. Inquisition
2. Banish From Sanctuary
3. Damned For All Time
4. Follow The Blind
5. Hall Of The King
6. Fast To Madness
7. Beyond The Ice
8. Valhalla
9. Barbara Ann
10. Don´t Break The Circle (Bonus)
The God Machine (2022)
Twilight Orchestra: Legacy Of The Dark Lands (2019)
Beyond The Red Mirror (2015)
At The Edge Of Time (2010)
A Twist In The Myth (2006)
Live (2003)
Bard Song (singl) (2003)
A Night At The Opera (2002)
And Then There Was Silence (singl) (2001)
Nightfall In Middle-Earth (1998)
Mirror Mirror (singl) (1998)
The Forgotten Tales (1996)
Mr. Sandman (singl) (1996)
Imaginations From The Other Side (1995)
A Past And Future Secret (singl) (1995)
Tokyo Tales (Live) (1993)
Somewhere Far Beyond (1992)
Tales From The Twilight World (1990)
Follow The Blind (1989)
Battalions Of Fear (1988)
Vydáno: 1989
Vydavatel: Virgin Records
Stopáž: 42:00
Produkce: Kalle Trapp
Studio: Karo Studios, Münster
Zásadně a kategoricky nesouhlasím s podobnými soudy. Výraz „nudný“ totiž můžeme užít leckde, jen ne v souvislosti s drtivou většinou toho, čemu se říká diskografie BLIND GUARDIAN, album „Follow The Blind“ nevyjímaje. Je totiž legitimním nástupcem debutu ve všech směrech a zejména v tom evolučním jasně ukazuje, jak se kapela cílevědomě a mílovými kroky formovala. Proto je také barevnější, vyzrálejší a ruku v ruce s tím i plné poctivých speed metalových skladeb jaksepatří, které navíc jasně evokují to, co přijde o rok později. A nechtějte je po mně jmenovat, protože to jsou zkrátka úplně všechny.
K téhle desce jsem neměl nikterak vřelý vztah ani v době vášnivého "bardství", kdy bych s ochotou zvedal elfí prsteny k nebesům. Problém je, že mě tahle dusavá heavy metalová ofenzíva neměla / nemá čím zabavit. Kursch má zaťaté hlasivky, snaživě pózuje i zbytek kapely v čele s dusavými bicími a nasranými kytarovými kily. Chápu, že BLIND GUARDIAN se rozhodně ve své době nemuseli cítit méněcenní, vždyť zápal i nasazení měli prvotřídní. Z "Follow The Blind" mi tak zůstaly jen dvě lásky – "Valhalla", kterou táhne krásný refrén a skřehotající ryšavý trpaslík Hansen a fórek v podobě bubblegumu "Barbara Ann". Když se BLINDi nebáli dělat na sklonku osmdesátek podobné prdelky, není divu, že je to v devadesátých táhlo k hledání vlastního ksichtu... S "Follow The Blind" se to má jako s jejím obalem z dílny van Waay Design – jsou tam jisté kontury toho, co kapelu udělá tak specifickou, ale jsou poněkud křečovité a prkenné (byť nelze opomíjet přínos alba k rozvoji české vesnické fantasy tancovačky). Další prosím!
Tak samozřejmě tak to taky lze vidět. Jenom tedy když na to budete koukat takhle s časovým odstupem, můžete napsat stejnou recenzi na kterýkoliv z počátečních alb slovutný Metly. A to teda zrovna VELMI včetně odkazů na tady tak módně užívaný „agro“ (máchání tímhle nic nestojí a jeden je ještě za kovboje, leč účelová lacinost z toho čouhá na sto honů). Nasedat pozdě do rozjetýho vlaku je ošidný, přinejmenším vám uteče něco jako atmosféra doby. A krom toho: víte, co přijde potom, a ovšemže proti následujícím fošnám jde o desku „dřevěnou“, ale v devětaosmdesátym žádná z těch následujících fošen nebyla na světě. Follow The Blind jsem měl svýho času dost rád. Samozřejmě, optikou let pozdějších vidíme snad věc zlehka plochou, ale v devětaosmdesátym to byla solidní speedová řež se vším, co k tomu patří. Tak se to tenkrát nosilo, album bylo energií našlapaný jak sviňa a taky z něj byla cítit chuť vymezit se proti čím dál tím vyměklejší a komerčnější speedový scéně v Německu (Helloween). Pro pamětníka prostě FTB je úplně v pořádku, na roveň dalších alb nedosahuje, ale je to logický pokračování jedničky a nástřel věcí budoucích je tady zřejmý. Pamětník ale v době, kdy album vyšlo, netahal za sebou na šňůře kačera. S přihlédnutím k tomu, co kapela chrlí teď (a nemyslím jen ten poslední výbřed), tedy, označovat tohle za nejslabší kotlíkařinu je úlet. Nu a skrz brýle otřesných výlevů současné éry kapely, to by mi s bodovánim ruka upadla, kdybych to udělal jinak.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.